Nejčtenější články
Perličky moudrosti vyprávějí... 6
Z knihy Rudolfa Skarnitzla
Pokračujeme dalšími indickými povídkami...
Texty uvádíme s laskavým svolením dcery pana Skarnitzla a držitelky autorských práv paní Jany F.
VŮNĚ PROSTŘEDÍ
Rybářské ženy se vracely z trhu se svými koši od ryb. Měly dlouhou cestu domů, když je v pozdních odpoledních hodinách překvapila silná bouře s krupobitím. Začaly se ohlížet, kde by mohly nečas přečkat a případně přenocovat. Jediné, co našly, byl altánek zahradníka, pěstitele květin. Laskavý zahradník jim dovolil, aby přespaly v místnosti, kde uskladňoval košíky, ve kterých dodával voňavé květy zákazníkům. Celá místnost skladu byla prosycena jemnou vůní květů. Ženy poděkovaly a ulehly na zem ke spánku. Rybářské ženy však nejsou takovým vůním přivyklé, a tak se převalovaly ze strany na stranu, ale spánek nepřicházel. Až jedna přišla na spásný nápad. „Víte co,“ řekla, „pokropíme naše koše a dáme si je k hlavám. To jistě tu protivnou vůni květin přehluší. Snad se pak vyspíme.“ Všechny radostně souhlasily a radu zkusily. Za chvíli spaly všechny, jako když je do vody hodí!
Taková je síla zvyku. Světské duše, které byly materialisticky vychovány a jsou na takové prostředí zvyklé, nevydrží dlouho vdechovat atmosféru čistoty a odpoutanosti. Nemají klid, a jako by je tam všechno pálilo, komentuje příběh Rámakrišna.
Holič Jeho Veličenstva krále si vyšel na procházku. Když míjel strom blízko rozcestí, uslyšel hlas: „Nechceš sedm džbánů plných zlata?“ Holič se rozhlédl, ale nikoho nespatřil. Ovšem vyhlídka, že by mohl mít sedm džbánů zlata, v něm vyvolala chamtivost, a tak, i když nikoho neviděl, zvolal: „Ano, chtěl bych sedm džbánů.“ Jak to dořekl, uslyšel hlas, jak pronáší slova, která jeho uším velmi lahodila: „Běž domů, sedm džbánů už máš doma.“ Holič se dal do běhu, aby co nejrychleji ověřil pravdivost nečekané zprávy. Když vstoupil do domu, stálo před ním sedm džbánů, seřazených jako vojáci. Odkryl je a našel je naplněné zlatem. Přesněji řečeno, šest bylo plných zlata a sedmý džbán byl zpola plný.
Holič výskal radostí a štěstím, ale záhy v něm vzešla touha, která pomalu narůstala v pevné rozhodnutí, naplnit také sedmý džbán zlatem. Pak bude zřejmě dokonale šťastný. Okamžitě se dal do toho, a sebral všechny šperky v domě a směnil je na zlaté mince, které nasypal do džbánu. Džbán byl však záhadný. I když do něj vložil tolik mincí, džbán zůstával poloprázdný. To holiče rozhořčilo. Umínil si, a také začal, šetřit, kde mohl, uskrovňoval sebe i svou rodinu, jen aby ušetřil peníze a jimi mohl naplnit džbán. Džbán však všem pokusům odolával a zůstával stále stejný.
Když už nevěděl kudy kam, obrátil se holič s pokornou prosbou na krále, aby mu zvýšil plat, že se svým dosavadním příjmem nemůže vystačit. Jelikož byl královým oblíbencem, plat mu byl okamžitě zdvojnásoben. Všechno, co takto získal, dával holič do džbánu. Ale v hltavém džbánu zůstávala hladina peněz stejná. Byl stále poloprázdný.
V poblázněné chtivosti se holič odhodlal k tomu, že bude žebrat, že půjde od domu k domu, od dveří ke dveřím. A tak se stalo, že svůj výdělek i vše, co vyžebral, vkládal do záhadné, nenasytné dutiny džbánu.
Míjely měsíce a stav ubohého holiče se zhoršoval tak, že si toho všiml i král, zkoumavě se na něj podíval a zeptal se: „Co je s tebou? Když jsi měl polovic toho, co dnes dostáváš, usmíval jsi se, byl jsi milý a spokojený. Teď máš dvojnásobně a jsi mrzutý, ustaraný a bez nálady. Co se to s tebou děje? Nedostal jsi snad sedm džbánů?“ Králova slova holiče zarazila a překvapeně odpověděl: „Vaše Výsosti, kdo vám o tom řekl?“ Král potřásl hlavou a odvětil: „Nikdo, ale podle toho, jak vypadáš a jak se chováš, jsi jako ten, komu jakša (démon) svěřil sedm džbánů! I mně nabídl džbány, ale já jsem se ho zeptal, zdali budu moci ty peníze utratit nebo jen hromadit. Jen jsem to dořekl, jakša bez odpovědi zmizel. Ty zřejmě nevíš, že ty peníze nelze použít. Nesou s sebou jen touhu po hromadění, chamtivost. Běž a okamžitě ty peníze vrať. Běž tam, kde ti je nabídl.“ Při těchto slovech holič najednou nabral na smyslech a rozumu. Když došel ke stromu na rozcestí, zvolal: „Jakšo, vezmi si zase džbány.“ A jakša řekl: „Dobře.“
Když se holič vrátil domů, sedm džbánů už tam nebylo. Zmizely stejně záhadně, jak tam byly přineseny. S nimi však zmizely všechny jeho celoživotní úspory.
Bylo to draze zaplacené poučení o tom, co je to chamtivost!
Přechozí díly:
Díl 5. Indické povídky: Sádhu a nadpřirozené síly, Světec a had
Díl 4. Indické povídky: O panditovi, který..., Vlivnější než guru, Má studna - můj svět
Díl 3. Indické povídky: Opravdovost; Podobenství
Díl 2. Indické povídky: Bůh je ve všem, ale...; Buď tím, čím jsi; Nárada a duchovní pýcha